Piatok Máj 26

UMĚNÍ VYPRÁVĚT #6

Pozor: Otvorí sa v novom okne. TlačiťE-mail

K tomu, abych napsal tenhle článek, mě snad opravňuje jenom fakt, že jsem románů napsal čtrnáct a půl (jeden jsem psal v holportu) a další píšu, jinak vůbec nic. Čímž chci říct, že si myslím, že na román není žádný velký recept, který by platil univerzálně. Nebo to řeknu jinak – žádný recept neznám. Možná ale, že něco ozřejmím sám sobě a snad i vám, když se vrátím k některým románům, které jsem napsal, a pokusím se na ně podívat z hlediska konstrukčního.

text: Ondřej Neff

 

Ten první, který se mi povedl do té míry, že k němu mám pozitivní vztah ještě po letech, je Měsíc mého života. To je ovšem příklad něčeho, čemu říkám falešný román. Jsou to ve skutečnosti tři novely, v náznaku dokonce čtyři, když vezmu v úvahu závěrečnou pidikapitolu. Ty hlavní jsou ovšem tři. Zabývají se třemi etapami kolonizace Měsíce.

Ta první je drsná, dělná, průkopnická v pravém slova smyslu. Jádro děje je v důlním zařízení, kde vznikají nepokoje, cosi jako stávka nebo vzpoura. Hrdina bere věci do svých rukou, dostává se do konfliktu s vlastními lidmi, je odsouzen samosoudem k smrti, prchá, málem hyne a zachrání ho jenom náhoda. Jako povídka by asi neměla tahle první třetina románu žádný smysl. Je to spíš navození situace.

Druhá část se odehrává o padesát let později. Hrdina Kuba Nedomý už tu vystupuje se svým přítelem Dědkem Čuchákem. To je kyborg, spolu si otevřeli starožitnický krámek a vedou život ve stylu „veselá bída“. Luna se proměnila – je to výletní místo, něco jako Las Vegas, lidé sem jezdí za zábavou, oddychnout si, pobavit se. Na průkopnické doby zůstala jen romantizující památka. Právě ten odstup, kontrast, dává první části smysl. Tahle část by dokonce mohla stát jako samostatný útvar, jako větší povídka nebo novela. Je to v podstatě anekdotický příběh o tom, že průkopnická doba je zneužita jako podnět k zábavné interpretaci, nicméně v účastníkovi té první etapy, konkrétně v Kubovi Nedomém, je ten návrat schopen vyvolat až příliš silné emoce.

Třetí část je zase novela – tentokrát už ne o zábavním zneužití, ale o politickém zneužití něčeho, co tu reálně bylo, tedy průkopnictví, budování nového života na Luně. Mapuje se tu vznik populistického hnutí, prazáklad fašismů a komunismů a ekologismů, prostě ideologií jednoduchého receptu a „přímé akce“, kdy skupina vyvolených prohlásí, že zná recept na řešení bídy světa, a začne ho drsně prosazovat proti vůli lidí, kteří jsou prohlášeni za vlažné, nevidoucí, prostě méněcenné. Pro mě je tahle třetí část hlavním smyslem Měsíce mého života.


KONSTRUKCE ROMÁNU

Text má rozměr románu. Ono je to důležitější, než by se zdálo na první pohled, ale skutečnost je taková, že román prostě musí rozměr mít, tedy obvykle se počítá minimálně dvě stě padesát normostran, což je pět set tisíc znaků plus mínus, raději plus, někdy hodně plus.

Obvykle román pokrývá značný časový úsek. V tomhle případě je to sto let, to je samozřejmě v jistém smyslu extrém, sto let s týmiž figurami, to lze realizovat jenom ve sci-fi, kde budeme předpokládat nějakou extrémní dlouhověkost.

Dále je tu důležitý moment vývoje hrdiny. Oba dva, Kuba Nedomý i Dědek Čuchák, jsou jiní na začátku a jiní na konci. Příběh je odvedl – osudově vzato – z bodu A do bodu Zet. I to je jeden z atributů románu, že totiž to, co se v něm děje, má na hrdinu vliv – ale tohle pravidlo neplatí univerzálně.

No a konečně je tu určitý počet dějových uzlů. Občas uvažuju o tom, zdali se to dá nějak kvantifikovat, kolik těch uzlů nebo zvratů má být, aby vznikl zajímavý a dějově přitažlivý román.

Takže znovu: Co s tím? Dá se z toho odvodit něco obecného?

Začněme od hrdiny románu. To musí být postava, která má nějaké zajímavé vlastnosti anebo musí mít povolání nebo sociální postavení, které ji zavádí do nečekaných situací a konfliktů.

Tohle asi platí obecně. Švejk je zajímavá postava – svým přístupem k životu, uvažováním, vztahem k lidem. Vinnetou je taky zajímavá postava svým charakterem, dovednostmi, sociálním postavením – tohle mají kupodivu Švejk i Vinnetou společné. Myslím, že klíč k románu je v postavě. Ferda Mravenec je v podstatě románová figura.

Pro ilustraci odbočím k jinému mému románu. Napsal jsem trilogii Milénium, která pojednává o tom, jak se lidstvo rozdělí na dva myslící živočišné druhy. Část lidí se změní v Umrany, jakési inteligentní ještěry. V druhém díle jsem postavil na scénu Likta, mladého hejska, který ovládá umění karate a je zabíječ geneticky zvrhlých ještěrů, takzvaných dropautů. Druhý díl končí tragedií – je tu motiv smrti někoho, koho Likt miluje.

Ve třetím díle jsem postavil Likta v jiné poloze. Chtěl jsem, aby to byl rozervaný hrdina hamletovského typu. Zabíječ, který se rozhodne nezabít už nikdy v životě ani mouchu. Měl to být antihrdina, váhající a pochybující.

Napsal jsem třetí díl, a jak mám ve zvyku, vytiskl jsem několik kusů tzv. „betaverze“ a dal to přečíst kamarádům.

Velmi ošklivě na mě křičeli a nejhůř výtvarník Martin Zhouf, který se vyjadřoval v tom smyslu, že s takovým Liktem mám jít do prdele a že on chce Likta pořádného, dropauty zabíjejícího.

Z toho plyne důležité obecné naučení:

Figura, tedy hlavní románová postava, má svoje nasazení a svůj vnitřní život. Ferda Mravenec se samozřejmě může stát hrdinou pornografického příběhu, ale bude to už – poněkud – jiný Ferda Mravenec. Vytvořením hrdiny zároveň vytváříme jeho svět a vztahy kolem něho a v jistém smyslu je to něco, jako kdybychom vytvořili přírodní zákony. Ty mohou být i hodně na hlavu postavené, ale pokud se nám podaří tu nahlavupostavenost dobře zdůvodnit, čtenář se s tím smíří. Ale nesmíří se s násilnými zvraty proti duchu hrdiny a proti duchu přírodních zákonů, jak jsme je nastavili.

JAK SE STAVÍ HRDINA?

Zdá se mi, že pokud si pokládáme takovou otázku, a činíme tak upřímně v tom smyslu, že opravdu nevíme, jak na to, pak se nám nikdy nepodaří románového hrdinu vytvořit. On ten hrdina musí nějak vycházet z nás.

Se Štěpánem Kopřivou se bavíme o psaní – část tohoto dialogu vyšla v minulém čísle Pevnosti, a kdyby vás to zajímalo, na mém webu je další část (http://neff.cz/psani/36neff_kopriva.html). Nějak se pořád nemůžeme shodnout na jednom problému – asi jsme narazili na to, že se každý díváme jinak na to, čemu říkám zájem. Tvrdím totiž, že základ jakékoli tvorby je zájem a že ten zájem si nemohu nařídit a zařídit, ten je prostě nějak ve mně. Zájem o určitý typ osobnosti, o typ jednání, o typ nahlížení světa a interakce se světem. Ten zájem, to je způsob komunikace, něco jako brejle, pokud by se ale ty brejle netýkaly jenom očí, jestli mi rozumíte (a bylo by divné, kdybyste mi rozuměli).

Psal jsem tu o neúspěchu s „rozervaným Liktem“. Já se opravdu upřímně snažil napsat „vnitřně rozervaného hrdinu“. Nepovedlo se to. Když jsem pak později analyzoval příčinu toho neúspěchu, tak rozhodně netkvěla v tom, že Zhouf je prvoplánově rodokapsový typ, který nesnáší rozervané hrdiny. Jistě přečetl spoustu knih o rozervaných hrdinech a možná, že na Hamletovi žmoulal proplakaný kapesníček. Jenže on neuvěřil mému rozervanému hrdinovi, protože já se o podobné typy nezajímám a dokonce mě serou, jelikož jsem prostoduchý chasník, který vyrostl na vsi a teď zase bydlí na vsi.

Takže se mi nepodařil rozervaný Likt – taky se mi nepodařil v prvním pokusu Astonvarga, hrdina románu Reparátor. Ten jsem původně zamýšlel jako verneovku a chtěl jsem, aby Astonvarga byl verneovský hrdina, tedy poněkud chladný, zdatný, ale ne moc přístupný, prostě něco mezi kapitánem Nemem a Phileasem Fogem. Zase neúspěch. Jsem venkovský chasník a hrál jsem si jako dítě s koňskými koblihami. Neumím verneovského hrdinu a neumím rozervaného hrdinu. Konec konců, nedal jsem si pokoj a dokonce i David Kacer z Tušení podrazu měl být v první verzi nesmělý chlapík, který má problémy se ženskými, a teprve vývojem děje se z něho měl vytepat ten správný řízek. Ale pozor, já osobně jsem nesmělý chlapík, který má potíže se ženskými! Jenže mě to nezajímá v tom smyslu nebo v té definici zájmu, jak jsem se o tom zmiňoval na začátku.

CO NÁS ZAJÍMÁ NEJVÍC

Teď píšu nový román. Bude se jmenovat Celebrity a má dva hrdiny. Jeden je povoláním spisovatel, druhý je ženská, herečka. Jsem spisovatel a žiju s herečkou už pátý rok. Ale protože už jsem liška podšitá, ten románový spisovatel nejsem já a ta herečka není Ljuba Krbová. Samozřejmě ze své praxe a z její praxe přebírám poznatky, určité reálie, prostě vím, co takový spisovatel dělá a jaký je herecký život. Ale můj hrdina Karel Mareš je hodně takový, jaký nejsem, tedy je to člověk velmi racionální a systematický a důsledný, a ta ženská, Veronika Sekerová, je hodně taková, jaká není Ljuba.

I to je určitý projev zájmu: já bych hrozně chtěl být racionální a systematický a důsledný – což nejsem. Je to něco takového, jako bych hrozně rád ovládal karate jako Likt a chtěl bych umět každého poslat do hajzlu jako Kuba Nedomý.

Čímž se klopotně dostávám k poslání toho, co jsem dnes chtěl sdělit: pokud základem je zájem, jak se domnívám, pak asi ten největší zájem máme o to, co nejsme, po čem toužíme, co jiným závidíme a co bychom rádi byli.

Takže čím chabější a bázlivější mrťafa, tím silnější má hrdiny – bingo, vždyť takhle to je, podívejte se na Roberta E. Howarda a jeho Conana!

No a jak je to s tou technikou románu?

Jakmile máme hrdinu, pak to ostatní přijde samo.

No, teď ale hodně kecám.

Takže o tom, co si myslím, že by se mělo s hrdinou dělat, si povíme příště – a už opravdu naposled, abych tu nebyl ukecanej jako Palackej.

 

Článek byl převzat z magazínu Pevnost 11/2007

Článok bol publikovaný aj na internetovej stránke: http://neff.cz/psani/psani_rozboc.html