Utorok Apr 25

UMĚNÍ VYPRÁVĚT #4

Pozor: Otvorí sa v novom okne. TlačiťE-mail

Tentokrát to je Jan Beer, kdo mi dovolil, abych se mu porejpal v jeho rukopisu. Ale když tak o tom přemýšlím, je to pořád dokola, pořád o jednom, a hned řeknu, o čem. Nejdřív ale ukázka...

 

text: Ondřej Neff

 

Běhá mě z toho mráz po zádech, když si uvědomím, že v roce 2007 měla Česká republika cirka deset miliónů obyvatel, převážnou část Čechů, a dnes nás v kotlině, kam nás prý přivedl praotec Čech, živoří necelé dva milióny.

Měl jsem si vzít nějakou holku z Asie, honilo se mi hlavou. Bohužel jsem už ve věku a v době, kdy je sňatek s bělochem mezi Asiaty považován za konec kariéry. Před sto lety to bylo naopak! To byla okamžitá vstupenka do světa. Historie mě bavila vždycky. Pomalu jsem kráčel k domovu a snažil se koncentrovat. Co teď vlastně budu dělat? Něco mám ještě našetřeno, tak z toho mohu žít. Ale jak dlouho? Čtvrt roku? Půl? Kdysi zde aspoň byly továrny. Vzali by mě v pekingském závodu Škodovky alespoň jako kuchaře do jídelny? Hloupá představa, když neumím čínsky. Že já jsem se na gymnáziu nepřihlásil do toho kroužku mandarínštiny! To vše ale vypadalo úplně jinak. To ještě byly Čechy z poloviny české jako Francie z poloviny francouzská a Německo německé. Copak by někoho napadlo, že dojde k čistkám a raziím na bílé?

Druhé volební období je na Pražském hradě českým prezidentem pan Qi. Mezi zbytky Čechů se mu říká Řezník. Právě on podepsal zákon, kterým zakázal na školách vyučovat český jazyk. Úředním jazykem je mandarínština.

A tak dál.

Kdo četl to, co jsem tu psal dříve, asi odhadne, kam budu mířit. Tohle je snůška konstatování, vnějškový popis. Povídka, natožpak román, ale stojí na postavách, na jejich vzájemných vztazích a akcích. Takže zpátky k tématu: dejme tomu, že se zabýváme vizí světa, ve kterém původní evropské národy tvoří minoritu a Evropu ovládli Asiaté. Pak by bylo třeba popsat konflikt, v němž se „zbytkový Čech“ střetne s „většinovým Asiatem“.

Tohle je samozřejmé a asi nemá smysl se o tom dál bavit. Nelze poskládat povídku ze sentencí typu: Německo zcela ovládli Turci, pár Němců živoří také ve slumech u velkých měst. Dohromady je jich po zemi rozesetých prý více jak deset miliónů, ale co zmohou proti turecké nadvládě? Jo, třetí svět kolonizovat umí, s tím se nedá ani polemizovat.

Jenže, když o tom tak přemýšlím, asi by bylo těžké začít povídku tím, jak pana Nováka vyhazuje z práce pan Li proto, že ve Vysočanech se nesmí mluvit česky a pan Novák neumí čínsky. Posledně jsem tady varoval před „filmovou inspirací“ a tvrdil jsem, že to, co funguje na filmovém plátně, zpravidla nefunguje v textu. Ale ono je ošemetné spoléhat i na princip „trvalého šoku“.

Vysvětlím na příkladu.

Dejme tomu, že představa Čech ovládaných Číňany je šokující. Ve skutečnosti tomu tak není, protože v každé druhé hospodě si o tom povídají chlapi u piva (a navíc, jak každý ví, je to pravda a stane se to), ale dejme tomu, že to šokující je. Můžeme si vymyslet vizi světa obráceného naruby, vizi světa, ve kterém se zviditelní hnědá hmota vesmíru, a vizi světa… doplňte si sami. Ale ať přijdete na něco sebevíc šokujícího, nevěřte tomu, že to bude fungovat trvale.


Zápletka založená na idiotství

Jakmile nastolíme šokující prostředí, je zase třeba myslet na figury a na konflikt. Při čtení Beerovy ukázky jsem si vzpomněl na Rytíře noci Martina Komárka. Ocituji anotaci děje, aby bylo jasno, oč jde:

„Svět rozdělený mezi islámské říše už sedmdesát let nepoznal válku. Zbídačená Amerika, která se zmítá ve vnitřních svárech klanů, jej zdánlivě nemůže ohrozit. Nikdo nepochybuje o tom, že právo šaríja daroval celému světu ústy proroka Muhammada samotný Bůh. Nepochybuje o tom ani mimořádně nadaný chlapec Hassan, když mu biřicové před očima ukamenují matku za cizoložnictví. V ten den se však jeho život zbožného muslimského školáka, který se připravuje na dráhu ulema, dočista změní.“

Setkání ideálů islámu, které zastupuje oddaný Hassan, a křesťanství, zastoupeného Rytíři noci, je velmi pěkně vystihnuté. Komárek na různých příkladech podal, jak na který problém určité náboženství nahlíží. To je asi nejpozitivnější věc na celé této knize. Hassan, celý život vychovávaný ve vzorného muslima, vybaven navíc velkou dávkou naivity, začíná postupně s křesťanstvím sympatizovat. Zlomový okamžik v nepříliš přesvědčivém vývoji jeho charakteru je přečtení deníku Goddefroye z Bouillonu, jenž v čele křižáků jede dobýt Jeruzalém. A tak se mladík, který v úvodu příběhu se zaujetím pozoroval, jak kamenují jeho nevěrnou matku, začíná ztotožňovat s křesťanským rytířem, stejně jako se členové Rytířů noci ztotožňují s postavami artušovského mýtu.

Už je to jasnější?

Čtenář už na páté stránce vezme na vědomí realitu mohamedánských Čech a počáteční šok odezní. A pak zase musí přijít starý dobrý příběh se svými prastarými zákonitostmi a v podstatě se musí rozvíjet stejně jako v realistické či pseudorealistické či mainstreamové literatuře, říkejte si tomu, jak chcete.

Už nechám Honzu Beera na pokoji a podívám se na jinou knihu, v poslední době poměrně velebenou a vcelku po právu. Je to Sirotčinec Roberta Buettnera. Psalo se o ní v Pevnosti 6/2007, takže ji asi budete znát, a pokud ne, vaše chyba, protože je to vynikající military sci-fi thriller.

Jde v něm o to, že naši civilizaci přepadne galaktická rasa jakýchsi inteligentních plžů, vybavených „hive mind“, tedy skupinovým vnímáním. Nemají individualitu, přemýšlejí kolektivně. Usadí se na Ganymedu a odtud decimují a ostřelují Zemi. Ta je v podstatě bezbranná.

To je ta šokující kulisa, rozdání karet.

Kdyby Buettner zůstal jen u toho, byla by to otrava, protože bychom věděli, oč jde, zase už na straně pět a nebylo by valných důvodů, proč číst dál.

Jenže autor mistrovsky popsal poměry v armádě. Sleduje budování výpravy vojáků – zoufalců, kteří jsou vybaveni v podstatě muzeálními zbraněmi. Lidstvo nebylo na konflikt připraveno a vlastně se přestalo zbrojením zabývat! Buettner pracuje osvědčeným stylem stavby thrillerového příběhu. Je nutno jít od katastrofy ke katastrofě. Vždycky se musí dojít až na konec, kde čeká smrt a zmar, jenže vyprávění musí pokračovat, a i když jsme u zdi, zjistíme, že tady je trhlinka, zašťouráme prstíkem, otevřeme tajné dveře a vida, jdeme o level dál. Takhle autor pokračuje a doporučuju knihu přečíst právě z tohoto hlediska, zkoumat, jak mistrovsky dovádí hrdinu až na kraj, aby ho pak převedl někam jinam.

Je ovšem ironické, že ani tato metoda nejde praktikovat do nekonečna. Když líčí bitvu na Ganymedu, podle této logiky by musela skončit tak, aby pozemšťané prohráli, protože kdyby měli vyhrát, je to nuda a zpronevěření se proti hlavní zásadě „přes prohry k překvapivému vítězství“. No a co pak?

Pozemšťani do toho Ganymedu zkrátka prásknou a zlikvidují celou kolonii plzáků, jako když rozmáčkneš štěnici.

Je to trochu úsměvné, protože tohle měli udělat hned, když plzáci začali ostřelovat Zemi z Ganymedu, a kupodivu žádného zeleného mozkouna nenapadlo švihnout na Ganymed jednu pěknou atomovku. Jenže pak by kniha nemohla být napsaná, protože válka by skončila dřív, než by hrdina stačil narukovat.

Ono se tomu v americké hantýrce říká „idiotic plot“, čili „zápletka založená na idiotství“, ale funguje to a obvykle si idiotství nikdo nevšimne, jenom nesnesitelní šťourové, jako jsem já.

 

Zašťourám do sebe

Právě v těchto dnech jsem odevzdával novelu Rudolfínské mystérium do sborníku Imperium Bohemorum, který vyjde v Albatrosu před Vánoci. Jsou to příběhy postavené na principu „alternativní historie“. Já tam mám vymyšleno, že můj hrdina Krobot je asistent hvězdáře Keplera, je to alchymista a zažije všechno možné – v alternativním světě, ve kterém je Rudolf II. schopný, aktivní panovník. Pak se někam dostane, neřeknu kam, a vrátí se – do světa historického Rudolfa II., jak ho známe, tedy senilního pološíleného dědka, zcela neschopného, ovládaného podvodníky typu Kellyho a Langa (viz film Císařův pekař).

Tohle je úryvek ze závěru, z předposlední strany, kdy se Krobot setká s Keplerem:

 

Na prahu stanul Mistr Kepler.

„To jsi ty, ničemo ničemný? Odvážil ses vrátit? Co dalšího chceš ukrást, co chceš zhanobit? Zmiz mi z očí a už se nikdy nevracej!“

Zdrcený Krobot klesl na kolena.

Jakou vinou se obtížil v tomhle světě? Spadl do odkladního světa… jiného, než ve kterém žil před tím a ve kterém potkal Lucii. Je jiný a strašně podobný. Co se v tomhle světě stalo mezi ním a Mistrem? Mistr je živ, avšak propast, která se provalila mezi nimi, je snad hlubší než sama smrt.

Snad se to jednou dovím, napadlo ho. Někdo mi řekne, čím jsem se proti Mistrovi provinil. Třeba mi to poví Mistr sám. Jen aby mě vyslechl, mám mu toho tolik co říct…

Soumrak houstl a zvedl se vítr. Nesl sebou pach všudypřítomné smrti. V tomto světě se umírá, hojně a bídně.

„Všechno vám vysvětlím, pane! Otevřu vám oči…“

„Pro tebe mám oči navždy zavřené,“ řekl Kepler, otočil se a vešel dovnitř.


Spoléhal jsem na to, že lidi budou ctít záhadu. Není vysvětleno, co Krobot Keplerovi provedl. Těšila mě představa, že to bude nevyřčeno. Ale jak jsem se přesvědčil na reakcích čtenářů beta-testerů, nefungovalo to. Ptali se: „A copak Krobot tomu Keplerovi provedl?“ Měli pak protáhlé ksichty, když jsem jim řekl, že to sám nevím.

Nelze čtenářem takto mlátit o zem. Nevyřčené záhady si nechme od cesty. Takže po úpravě pasáž ze závěru povídky vypadá takto:

Na prahu stanul Mistr Kepler.

Krobot se šťastně usmál a napřáhl ruku k pozdravu.

Keplerova tvář zůstala klidná, vážná.

„Kdo jste, mladý muži?“

„Jsem přece Krobot, váš pomocník, asistent při Velkém Díle.“

„Nemám žádného pomocníka a žádného nepotřebuji,“ řekl Kepler, kývl na sluhu Martina a ten přibouchl dveře. Vozka, který z kozlíku všechno pozoroval, se uchechtl, práskl bičem a odjel.

Zdrcený Krobot klesl na kolena.

Soumrak houstl a zvedl se vítr. Nesl sebou pach všudypřítomné smrti. V tomto světě se umírá, hojně a bídně.

„Všechno vám vysvětlím, pane! Otevřu vám oči…,“ šeptal Krobot naříkavě k zavřeným dveřím Keplerova domu.

Po dlouhé chvíli vstal, otočil se a vykročil tam, kde na pozadí černajícího nebe viděl vysokou věž chrámu svatého Víta.


Stalo se to, že Kepler, kvůli němuž se Krobot vzdal doslova rajského života, Krobota vůbec nezná. Což je tragické vyústění. A komu se nebude líbit, toho ztřískám rákoskou, amen.

 

Článek byl převzat z magazínu Pevnost 9/2007

 

Článok je publikovaný i na internetovej stránke: http://neff.cz/psani/psani_rozboc.html