Nedeľa Jún 25

UMĚNÍ VYPRÁVĚT #2

Pozor: Otvorí sa v novom okne. TlačiťE-mail

UMĚNÍ VYPRÁVĚT

ANEB JAK SE MÁ SPRÁVNĚ PSÁT

ČÁST DRUHÁ

 

Udělali chybu a vzali si mě jako porotce, abych posoudil dvanáct povídek na téma „Co se skrývá v duši technika“ a vybral nejlepší. Jó, jó, to maj z toho. Já jim do toho strašně kecal – a protože jsou hodný, dovolili mi to kecání zveřejnit.

text: Ondřej Neff

O sci-fi se říká, najmě pak o sci-fi povídce, že je to „literatura nápadu“. Nechme stranou, že by snad každá povídka měla být postavena na nápadu. Je tím míněno to, že sci-fi je „něco je jinak“ a že ten nápad se týká toho, co je jinak. Potud je to v pořádku a já naprosto souhlasím.

Occamova břitva

Nápad pro povídku, to je něco jako nalajnované hřiště. Řekne se třeba:

Hřiště bude obdélníkového tvaru velké 15 x 45 metrů rozdělené na půlky a v protilehlých rozích bude kulatá jáma o průměru dva metry a v každé jámě bude na začátku utkání sedět pět hráčů a po výstřelu z děla se každý hráč musí kotrmelcováním dostat do některé ze tří jam protivníků, a které družstvo první zmizí v jámách, vyhrává, a v tu chvíli další rána z děla hru zastaví a na hřiště se dostaví garda se sekerami, a kdo na ploše bude přistižen, bude mu useknuta hlava, a ty hlavy nasypány do prázdné jámy vítězného družstva. Pěkná hra a ručím za to, že průběh by byl svižný, dramatický.

Všimněte si teď jedné věci: předchozí odstavec jste si přečetli a je vám jasné, jak hřiště vypadá, o co jde a jak ta holomajzna bude probíhat.

Teď si ale představte, že bych napsal takovýto popis hřiště:

Hřiště bude mít tvar oktagonálního polystěnu s výdutí v dolní třetině, která se odpoledne zaplní vodou, a když přes něj přejde Richard s kornoutem zmrzliny, nastává ofsajd a jeden z Osmi zatroubí a hra se přerušuje až do šibřinek, čehož se využije k pokrytí námrzné strany ledem.

Na budování povídky totiž platí jak ušitá zásada „Occamovy břitvy“. Ten William z Ockhamu byl anglický františkán, žil na přelomu třináctého a čtrnáctého století, a pravil toto:

„Pluralitas non est ponenda sine necessitate.“

Což se dá vyložit jako: „Čím míň keců, tím líp“. Nebo: „Čím je to jednodušší, tím lépe.“ Anebo: „Je lépe to vyjádřit jednoduše než složitě.“

Nyní si srovnejte obě herní zadání.

To první je jednoduché. Mohlo by být jednodušší? Asi bych měl přemýšlet o tvaru. Bude hra zajímavější, když bude hřiště trojúhelníkové? Tady musí nastoupit představivost. Možná, že by pětiúhelníkové hřiště skýtalo větší prostor pro holomajznu. Také počet hráčů je třeba promyslet. Není těch pět hráčů moc? Co kdyby v každé jámě byl jen jeden? Pak by to byl sprinterský závod po kratší straně hřiště. Takže tři hráči? Spisovatel má teď za úkol to vymyslet tak, aby nastavení hřiště poskytovalo maximální prostor pro drama.

Ovšem druhé zadání s oktagonálným polystěnem se zásadě „Occamovy břitvy“ vymyká. Proč se zaplní hřiště vodou? Kdo je Richard? To se musí vysvětlit. Co to jsou šibřinky? Co udělají diváci po přerušení hry? Vidíme, že se nám průběh hry sakramentsky zadrhává.

Dnes si ale povídejme hlavně o hráčích. Povídky, které jsem posuzoval, byly kratičké a měly hřiště v podstatě dobře nalajnované. Problém byl spíš s hráči. Podívejme se na dva příklady – v tomhle dílu Profíků uvedu ten první.

První příklad jako zahřívací kolo

Antonín Buček napsal povídku Brána 3. Moc dobrou, však tu soutěž vyhrála. Jak má postavené hřiště? Dobře, přehledně. Jsme v daleké budoucnosti. Lidé objevili planetu obývanou Akiramy, bytostmi lidem zcela podobnými. Akiramové v naší atmosféře po pár hodinách zmizí, vypaří se. Proti tomu má sloužit vakcína Biospirin. Hrdina povídky Daniel se podílel na vývoji Biospirinu, ale udělal chybu a vyhodili ho. Přiletí loď a Daniel potká dvě Akiramky a s jednou se seznámí (jmenuje se Marika). Dan se s Marikou stýká, ale mrzí ho, že se večer Marika vrací k Anně, druhé Akiřance. Vyprávěl jí, že dělal na Biospirinu a dostal ampulky. Nakonec akiramská loď odletí, aniž se Daniel nerozloučil. Najednou se ukáže, že Marika s Annou zůstaly na Zemi a spoléhaly se na Danielovu ampulku Biospirinu. On ale žádnou nemá. Obě mimozemšťanky se vypaří a Daniel musí zjistit, co se s nimi stalo, čímž povídka končí.

Tady je tedy hřiště postavené velmi přehledně. Akiřané se vypařují, Biospirin tomu zabraňuje. S tím už se dá dobře hrát. Ale všimněte si, jak je to s hráči. Je to především Daniel, tedy spolutvůrce Biospirinu, vyhozený „kvůli chybě“. Jaké chybě? To se nedozvíme, ale mohlo to hrát roli. Na začátku povídky ho opustí přítelkyně. Ta se už v povídce neukáže. Kdo to je? Co si udělali? Nevíme. Proč se tedy o ní vůbec mluvilo?

Zde byla poprvé porušena zásada „Occamovy břitvy“, hned na začátku. Porušeno Boží přikázání, které zní: NIKDY NEUVÁDĚJ NA SCÉNU POSTAVU, SE KTEROU PAK UŽ NECHCEŠ HRÁT!

Tři lepší dvou

Autor zřejmě chtěl uvedení motivu „kopačky od dívky“ navodit nějakou atmosféru, přivést hrdinu do psychické situace. Jenže postavy mají sloužit k rozvíjení děje, ne k dotváření psychického obrazu.

Podobná je i druhá chyba:

Daniel se setká s Marikou, to je v pořádku. Ale proč se Marika vrací k Anně na loď? Proč jsou dvě? Kdo je ta Anna? Nevíme o ní nic, jen to, že se kamarádí s Marikou a zůstala s ní na Zemi. Vždyť obě zůstanou na Zemi a spolehnou se na to, co jim Daniel nakecal, totiž že má dávku Biospirinu. V úplném závěru Daniel jede do ústavu pro Biospirin jenom s Marikou. Kde zůstala Anna? A proč zůstala Anna na Zemi s Marikou, když se – eventuálně – zamilovala jen Marika? Mají podvojné smýšlení? To by mohlo být, ale nikde se o tom nemluví.

ANNA JE NAPROSTO ZBYTEČNÁ POSTAVA, KTERÁ NESLOUŽÍ K ROZVÍJENÍ DĚJE.

Přitom to hřiště je opravdu dobře postavené, protože časový limit je vždy vítaný prvek vyvolávající napětí. (Až moc spolehlivě, viz motiv pekelných strojů s červeným displejem velikosti chlebníku odtikávajícím „poslední sekundy“.) Takže Anna jako figura je naprosto plonková, nic tam nedělá, nic nechce, je tam jen aby byla – a vypařila se. Neměla se zrodit.

Potíž téhle povídky tedy není ani tak v nalajnování hřiště, jako s obtížným stanovením, co se na hřišti má dít. Marika se buď vypaří, nebo nevypaří a Biospirin buď funguje, nebo nefunguje a Daniel ho buď má, nebo nemá. Asi by se dalo něco vymyslet.

Třeba:

Biospirin je jen pro vyvolené Akiřany a Marika mezi ně nepatří. Daniel je vejtaha a tvrdí, že Biospirin má. Je to lehkomyslný floutek, který Mariku jen tak pomiluje a nechá běžet. Ve skutečnosti je pitomec vyhozený z Ústavu. Raketa odletí… a Marika zůstala na Zemi a chce po něm Biospirin. On ho nemá. Tak ho vyrob, vybídne ho Marika. Vloupou se spolu do Ústavu a Daniel tam v zamčené laborce horečně pracuje. Dobejvaj se na něho. Moment napětí – tikají hodiny. Bingo, objeví to… vteřinu poté. Marika se rozplyne… Lidi vtrhnou do laboratoře a floutek Daniel oznámí, že přišel na to, co se s vypařenými Akiřany stalo. Tak to dokaž, vyzvou ho. Jemu se to podaří, najde prostředek, jak se k Akiřanům dostat – a vypaří se k nim a oni ho rozsápou jako fúrie.

Vidíte ten rozdíl? V tomhle nárysu se něco děje, jsou tam protikladné zájmy. Někdo o něco usiluje. A samozřejmě, povídka už musí začít vztahem Daniela a Mariky a to „nalajnování hřiště“ musí vyplynout z dialogu mezi nimi, ze situace, ne z popisu.

Takhle postavená povídka má nicméně jednu vadu a zase je to spojeno s figurami. Ty jsou v tomto řešení jen dvě – Daniel a Marika. Marika zůstane kvůli Danielovi na Zemi a doplatí na to. Není tam žádný vývoj vztahu. Mezi dvěma postavami se špatně rozvíjí děj. Ten je vždycky jednoduchý, lineární, něco jako ping-pong. Daleko snáze se pracuje se třemi figurami.

Teď si možná pomyslíte, že si z vás dělám srandu. Nejdřív remcám proti Anně, a teď chci třetí figuru.

Jenže já jsem remcal proti Anně, která nemá žádnou roli! Kdyby tohle byl workshop, dal bych zadání: vymyslete takovou roli pro Akiřanku Annu, aby Danielovi a Marice zamíchala karty.

Tak snad někdy příště.

Ale úplně příště vás čeká příklad reálné povídky, tentokrát s třemi figurami. A uvidíte, o co snadněji se s nimi pracuje.

 

Článek byl převzat z magazínu Pevnost 7/2007

 

Článok bol uverejnený aj na internetovej stránke: http://neff.cz/psani/psani_rozboc.html